The lst warrior
1. 9. 2007
Před více než padesáti lety se v Azerothu odehrál příběh plný odvahy, cti a síly. Kdy mocné legie Hordy zužovali a terorizovali Alianci. Tyto bitvy měly za následek zrození skutečného hrdiny. Bojovníka který se nebojí postavit čemukoli, bojovníka který by pro čest a pro lásku položil život, bojovníka který ze všeho nejvíc toužil po svobodě, později po pomstě a nakonec po vlastním království, zda si tyto sny splnil se brzy dozvíte, protože já jeho kronikář vám budu vyprávět jeho příběh plný dobrodružství.
Kapitola I.
(Zrození)
Jednoho krásného dne s jasným nebem a hřejivým sluncem se v malé vesnici Goldshire rozlehl křik, křik chlapce, který se právě narodil místním farmářům Fridrichu a Otelii za neustálého pozpěvování ptáku, vytí vlků a šumotu větru. ,,Vítej Kilhene“Prohlásil otec a jeho žena se na něj usmála a políbila Kilhena na čelo, než naposledy vydechla. Ano zemřela při porodu, ztratila příliš mnoho krve a už ji ani místní kněz nedokázal přivést zpátky k životu. Fridrich tedy v jednu hodinu poznal život ale také smrt.Bylo tedy jen na něm, aby z Kilhena udělal muže schopného jednou vést rodinné řemeslo sám.
Kapitola II.
(v pád hordy)
Uplynulo mnoho let a z malého Kilhena vyrostl muž vysoký jako rytíř a silný jako pět chlapců jeho věku. Farmářské řemeslo již ovládal dokonale, staral se o nemocného otce a dokonce měl i svou první lásku. Samara jak se dívka jmenovala cítila sympatie ke Kilhenovi už když ji bylo asi patnáct let a jemu osmnáct tehdy bylo jasné, že ti dva se jednou vezmou ale osud linkoval Kilhenovi jinou cestu. Kilhen ačkoli šťastný a nadmíru spokojený cítil, že se něco stane, už když byl mlád táhla jej chuť cestovat, hodně si hrával na poutníka, nebo hrdinu, který osvobozuje zemi od tyranů a nestvůr. Tato touha mu vydržela doteď. Pořád ho něco táhlo do vzdálených zemí ale nemohl se tam vydat, měl zde spoustu povinností a také svou dívku Samaru.
Jednoho dne když šel mladý Kilhen daleko do lesa na houby. Přepadl jej strašný skličující pocit, nedokázal si to vysvětlit bolelo jej srdce ale ne z toho, že by jej snad měl zraněné nebo nemocné byl to obrovský zármutek věděl, že se něco stalo a rychle se vracel zpátky do vesnice. Vdáli uviděl obrovský černý kouř, to jej pohánělo ještě rychleji a doufal, že jen někdo omylem zapálil stodolu se senem. Když však dorazil do vesnice uviděl, že jeho modlitby, které vyřkl po cestě k vesnici nebyly vyslyšeny. Z vesnice zbyl jen popel a par ohořelých trámu z domů ve kterém bydleli. Kilhen okamžitě začal hledat svého otce a Samaru. Nikde nikoho neviděl, začal volat svého otce a mladou dívku odpovědi se mu však nedostávalo. Kilhen byl sklíčený, seděl na ohořelé zemi a plakal pro svého otce a svou dívku. Později se mu zdálo, že slyší něčí pláč vydal se k místo odkaď pocházel, odrhnul velkou ještě hořící desku a uviděl Sandru o dva roky mladší sestru Samary. Snažil se ji uklidnit a Sandra mu pověděla co se stalo. Řekla mu, že do vesnice vtrhla asi padesáti členná skupina orků a odvedli všechny obyvatele Goldshiru někam na severovýchod odkud přišli. Sandra se skryla do spižírny která byla ukryta pod zemí. Donutil ji vylézt až silný kouř a žár jenomže už bylo pozdě a dům se na ni sesypal měla obrovské štěstí. Kilhen ji pomohl a poslal do Stormwindu, aby ohlásila tento orkský útok. Kilhen prohledával trosky vesnice a našel obyčejný obouruční meč, kroužkovanou zbroj, opasek a dýku kterou si za něj zastrčil. Naposledy se podíval na vesnici a vydal se směrem na severovýchod zachránit svého otce a Samaru.
Kapitola III.
(Po stopách hordy)
Kilhen se tedy vydal na cestu a Sandra do storwindu, aby řekla králi co se stalo. Při cestě Kilhenovi neustále běhalo hlavou co bude dělat jestli orky dožene, ,,poprve držím v ruce meč, nikdy jsem se doopravdy nepral“ říkal si Kilhen. Ale přesto běžel dále po stopách orků, uběhl již více než deset kilometrů a necítil únavu, nějaká síla mu dávala energii a rychlost. Kilhen si to nedokázal vysvětlit. Měl za sebou více než třicet kilometrů, divil se, že ještě orky ani nevidí, protože při téhle rychlosti by je měl již dávno předehnat. Hodiny ubíhali ale po orcích ani vidu ani slechu. Už se začalo stmívat a Kilhen se chystal utábořit když v tom se mu zdálo, že před sebou vidí nějaké postavy, které se od něj vzdalují. Okamžitě vyběhl za nimi ale když se tak přibližoval nabýval dojmu, že to orcové nejsou. Skryl se v hustém křoví a pomalu se plížil ke skupině neznámých. Vylezl na protější skálu a zjistil, že se jedná o místní velmi nebezpečné vrahy a loupežníky, kteří byly s hordou spřátelení a tak doufal, že když je bude chvíli pozorovat možná se něco doví. Měl štěstí tato loupeživá banda zrovna budovala malý tábor pro přenocování. Padlá hustá noc a tak hrdlořezi rozdělali oheň a povídali si.
,,Dneska byl úspěšný lov“ Povídá jeden.
,,Ano to teda byl, zvlášť ta mladá panenka z Goldshiru. Hned bych věděl co sní, škoda ,že si ji nechali orkové pro svého náčelníka Thralla.“ Povídá druhy.
,,Byla pěkně divoká ale Thrall si ji zkrotí.“tvrdí ten první.
A tak se bandité mezi sebou baví o dnešních úlovcích. Zapomněl sem říci, že jich bylo na třicet a pomáhali hordě v jejich plenění samozřejmě za slušný podíl peněz a zboží. Kilhen je pozoroval a poslouchal hluboko do noci. Snažil se dozvědět kam orkové šli, aby svou milovanou a svého otce mohl vysvobodit. A měl štěstí když zaslechl hovořit hrdlořeze s lovcem.
,,Orkové by na pozítří měli být už v durotaru snad měli poklidnou cestu..smích.“
,,Ano to určitě měli.“ odpověděl lovec a šel jsi utrhnout kus masa z rožně. Když ale maso trhal koukal do lesa a najednou prudce odskočil a sahal po meči ostatní ho následovali a nevěděli co se děje.
,,Co je?“ ptá se velitel bandy lovce.
,,Tttam velké modré zářivé oči mě pozorovali“
,,Velké modré zářivé oči?tsss něco se ti zdálo“
,,Neee ja je opravdu viděl koukali přímo na mě“
Když v tom jejich rozhovor vyrušil hluboký temný hlas.
,,Pánové“ ozvalo se z lesa a vystoupila z něj obrovská postava s modrýma zářícíma očima v žluté plátované zbroji a obrovským kladivem na zádech, měl modrou kůži a zpoza brady mu jakoby vylézali chapadla, byly to však vousy. Nebyl o tom pochyb poslední z dávného rodu Draeneiju právě stál před velitelem zabijácké bandy. Byla by to nevyčíslitelná odměna přivést před Thralla tohoto obra a navíc posledního svého druhu, protože Draenejove před mnoha lety v největší bitvě Aliance proti Hordě doprovolně vstoupily do první linie, kde byly všichni pobyti až na jediného. Draenejského krále, který se rychle dostal do středu hordské armády a zabíjel je po stovkách. Po bitvě kterou jako jednu z mála vyhrála Aliance. Dranejský král Nerox zmizel hluboko v lesích a už se nikdy neukázal. Šířily se pověsti, že ho lidé viděli někde v lese procházet se ve stále stejné zbroji zdobenou zaschlou krví hordy. Z pověstí se však stala legenda a z legendy mýtus, proto ani velitel hrdlořezů nevěřil svým očím a v duchu si počítal kolik by tak za něj mohl dostat. Nerox se banditů zeptal jestli neviděly skupinu orků, která vyvraždila goldshire. Samozřejmě to od něho byla lest, aby získal čas. Věděl kam mají orkové namířeno a věděl ,že tito bandité jim pomáhají. Z velitele banditů, který byl naprosto zaslepen touhou po této obrovité odměně vypadli jen dvě slova. ,,Zajměte ho.“ Na třicet banditů zaútočilo na obra a patnáct z nich se skácelo mrtvých k zemi když je obr jediným máchnutím svého plameného meče udeřil. Hned potom svým obrovitým kladivem udeřil do země takovou silou že vyvolal menší zemětřesení bandité ztratili balanc a padali na zem obr je svými silnými údery zabíjel tak dlouho než zcela sám stál před vůdcem banditů a ten s chvějícím se hlasem prosil o milost a vyzradil mu všechny Thrallovi plány. Kilhen na to vše a hlavně na obra koukal s vykuleným očima a otevřenou pusou. Když Nerox uchopil do své dlaně hlavu bandity podíval se mu přímo do oči a jeho hlavu ve své dlani rozmáčk. Nerox se chystal odejít když v tom mu Kilhen zaklepal na rameno.
Konec první části
Kapitola I.
(Zrození)
Jednoho krásného dne s jasným nebem a hřejivým sluncem se v malé vesnici Goldshire rozlehl křik, křik chlapce, který se právě narodil místním farmářům Fridrichu a Otelii za neustálého pozpěvování ptáku, vytí vlků a šumotu větru. ,,Vítej Kilhene“Prohlásil otec a jeho žena se na něj usmála a políbila Kilhena na čelo, než naposledy vydechla. Ano zemřela při porodu, ztratila příliš mnoho krve a už ji ani místní kněz nedokázal přivést zpátky k životu. Fridrich tedy v jednu hodinu poznal život ale také smrt.Bylo tedy jen na něm, aby z Kilhena udělal muže schopného jednou vést rodinné řemeslo sám.
Kapitola II.
(v pád hordy)
Uplynulo mnoho let a z malého Kilhena vyrostl muž vysoký jako rytíř a silný jako pět chlapců jeho věku. Farmářské řemeslo již ovládal dokonale, staral se o nemocného otce a dokonce měl i svou první lásku. Samara jak se dívka jmenovala cítila sympatie ke Kilhenovi už když ji bylo asi patnáct let a jemu osmnáct tehdy bylo jasné, že ti dva se jednou vezmou ale osud linkoval Kilhenovi jinou cestu. Kilhen ačkoli šťastný a nadmíru spokojený cítil, že se něco stane, už když byl mlád táhla jej chuť cestovat, hodně si hrával na poutníka, nebo hrdinu, který osvobozuje zemi od tyranů a nestvůr. Tato touha mu vydržela doteď. Pořád ho něco táhlo do vzdálených zemí ale nemohl se tam vydat, měl zde spoustu povinností a také svou dívku Samaru.
Jednoho dne když šel mladý Kilhen daleko do lesa na houby. Přepadl jej strašný skličující pocit, nedokázal si to vysvětlit bolelo jej srdce ale ne z toho, že by jej snad měl zraněné nebo nemocné byl to obrovský zármutek věděl, že se něco stalo a rychle se vracel zpátky do vesnice. Vdáli uviděl obrovský černý kouř, to jej pohánělo ještě rychleji a doufal, že jen někdo omylem zapálil stodolu se senem. Když však dorazil do vesnice uviděl, že jeho modlitby, které vyřkl po cestě k vesnici nebyly vyslyšeny. Z vesnice zbyl jen popel a par ohořelých trámu z domů ve kterém bydleli. Kilhen okamžitě začal hledat svého otce a Samaru. Nikde nikoho neviděl, začal volat svého otce a mladou dívku odpovědi se mu však nedostávalo. Kilhen byl sklíčený, seděl na ohořelé zemi a plakal pro svého otce a svou dívku. Později se mu zdálo, že slyší něčí pláč vydal se k místo odkaď pocházel, odrhnul velkou ještě hořící desku a uviděl Sandru o dva roky mladší sestru Samary. Snažil se ji uklidnit a Sandra mu pověděla co se stalo. Řekla mu, že do vesnice vtrhla asi padesáti členná skupina orků a odvedli všechny obyvatele Goldshiru někam na severovýchod odkud přišli. Sandra se skryla do spižírny která byla ukryta pod zemí. Donutil ji vylézt až silný kouř a žár jenomže už bylo pozdě a dům se na ni sesypal měla obrovské štěstí. Kilhen ji pomohl a poslal do Stormwindu, aby ohlásila tento orkský útok. Kilhen prohledával trosky vesnice a našel obyčejný obouruční meč, kroužkovanou zbroj, opasek a dýku kterou si za něj zastrčil. Naposledy se podíval na vesnici a vydal se směrem na severovýchod zachránit svého otce a Samaru.
Kapitola III.
(Po stopách hordy)
Kilhen se tedy vydal na cestu a Sandra do storwindu, aby řekla králi co se stalo. Při cestě Kilhenovi neustále běhalo hlavou co bude dělat jestli orky dožene, ,,poprve držím v ruce meč, nikdy jsem se doopravdy nepral“ říkal si Kilhen. Ale přesto běžel dále po stopách orků, uběhl již více než deset kilometrů a necítil únavu, nějaká síla mu dávala energii a rychlost. Kilhen si to nedokázal vysvětlit. Měl za sebou více než třicet kilometrů, divil se, že ještě orky ani nevidí, protože při téhle rychlosti by je měl již dávno předehnat. Hodiny ubíhali ale po orcích ani vidu ani slechu. Už se začalo stmívat a Kilhen se chystal utábořit když v tom se mu zdálo, že před sebou vidí nějaké postavy, které se od něj vzdalují. Okamžitě vyběhl za nimi ale když se tak přibližoval nabýval dojmu, že to orcové nejsou. Skryl se v hustém křoví a pomalu se plížil ke skupině neznámých. Vylezl na protější skálu a zjistil, že se jedná o místní velmi nebezpečné vrahy a loupežníky, kteří byly s hordou spřátelení a tak doufal, že když je bude chvíli pozorovat možná se něco doví. Měl štěstí tato loupeživá banda zrovna budovala malý tábor pro přenocování. Padlá hustá noc a tak hrdlořezi rozdělali oheň a povídali si.
,,Dneska byl úspěšný lov“ Povídá jeden.
,,Ano to teda byl, zvlášť ta mladá panenka z Goldshiru. Hned bych věděl co sní, škoda ,že si ji nechali orkové pro svého náčelníka Thralla.“ Povídá druhy.
,,Byla pěkně divoká ale Thrall si ji zkrotí.“tvrdí ten první.
A tak se bandité mezi sebou baví o dnešních úlovcích. Zapomněl sem říci, že jich bylo na třicet a pomáhali hordě v jejich plenění samozřejmě za slušný podíl peněz a zboží. Kilhen je pozoroval a poslouchal hluboko do noci. Snažil se dozvědět kam orkové šli, aby svou milovanou a svého otce mohl vysvobodit. A měl štěstí když zaslechl hovořit hrdlořeze s lovcem.
,,Orkové by na pozítří měli být už v durotaru snad měli poklidnou cestu..smích.“
,,Ano to určitě měli.“ odpověděl lovec a šel jsi utrhnout kus masa z rožně. Když ale maso trhal koukal do lesa a najednou prudce odskočil a sahal po meči ostatní ho následovali a nevěděli co se děje.
,,Co je?“ ptá se velitel bandy lovce.
,,Tttam velké modré zářivé oči mě pozorovali“
,,Velké modré zářivé oči?tsss něco se ti zdálo“
,,Neee ja je opravdu viděl koukali přímo na mě“
Když v tom jejich rozhovor vyrušil hluboký temný hlas.
,,Pánové“ ozvalo se z lesa a vystoupila z něj obrovská postava s modrýma zářícíma očima v žluté plátované zbroji a obrovským kladivem na zádech, měl modrou kůži a zpoza brady mu jakoby vylézali chapadla, byly to však vousy. Nebyl o tom pochyb poslední z dávného rodu Draeneiju právě stál před velitelem zabijácké bandy. Byla by to nevyčíslitelná odměna přivést před Thralla tohoto obra a navíc posledního svého druhu, protože Draenejove před mnoha lety v největší bitvě Aliance proti Hordě doprovolně vstoupily do první linie, kde byly všichni pobyti až na jediného. Draenejského krále, který se rychle dostal do středu hordské armády a zabíjel je po stovkách. Po bitvě kterou jako jednu z mála vyhrála Aliance. Dranejský král Nerox zmizel hluboko v lesích a už se nikdy neukázal. Šířily se pověsti, že ho lidé viděli někde v lese procházet se ve stále stejné zbroji zdobenou zaschlou krví hordy. Z pověstí se však stala legenda a z legendy mýtus, proto ani velitel hrdlořezů nevěřil svým očím a v duchu si počítal kolik by tak za něj mohl dostat. Nerox se banditů zeptal jestli neviděly skupinu orků, která vyvraždila goldshire. Samozřejmě to od něho byla lest, aby získal čas. Věděl kam mají orkové namířeno a věděl ,že tito bandité jim pomáhají. Z velitele banditů, který byl naprosto zaslepen touhou po této obrovité odměně vypadli jen dvě slova. ,,Zajměte ho.“ Na třicet banditů zaútočilo na obra a patnáct z nich se skácelo mrtvých k zemi když je obr jediným máchnutím svého plameného meče udeřil. Hned potom svým obrovitým kladivem udeřil do země takovou silou že vyvolal menší zemětřesení bandité ztratili balanc a padali na zem obr je svými silnými údery zabíjel tak dlouho než zcela sám stál před vůdcem banditů a ten s chvějícím se hlasem prosil o milost a vyzradil mu všechny Thrallovi plány. Kilhen na to vše a hlavně na obra koukal s vykuleným očima a otevřenou pusou. Když Nerox uchopil do své dlaně hlavu bandity podíval se mu přímo do oči a jeho hlavu ve své dlani rozmáčk. Nerox se chystal odejít když v tom mu Kilhen zaklepal na rameno.
Konec první části